Vzpomínky na socialistický prach

socprach-nahled Zatímco mí vrstevníci v nepřátelské kapitalistické cizině běžně poslouchali na lesklých cédéčkách v digitální kvalitě nové desky Stinga nebo Talking Heads, já jako teenager v socialistickém bloku jsem si v roce 1989 mohl pouštět šumící Led Zeppelin a The Cream na kotoučovém magnetofonu Tesla z letitých východoněmeckých pásek ORWO, co mi velkoryse přenechal otec. Ten se jako mnoho neprominentních obyvatel nezačleněných v KSČ potácel po bezútěšně uzavřené a nepravidelné křivce panelák-práce-pivo-panelák. Ne jako v prolhané zaprděné idyle seriálu Vyprávěj.

Přitom se matka na polo-prominentní pozici prodavačky koberců a textilu přes otcovu i všeobecnou normalizační apatii příležitostně pokoušela o nemožné: různými handly typu „nechám vám ten satén, když mi pro kluka budete nechávat pod pultem časopis ABC, a pro vás bude ten koberec za půl roku, když mi seženete do prázdnin pro toho mladšího jízdní kolo favorit etc… Nechápu, že po téhle zajebané době vzájemného mezitřídního vydírání, kde se vzájemně mezi sebou korumpovali nejenom lidi ale i hospodářská zvířata nebo jarní a letní počasí, tolik lidí dnes dokáže nostalgicky plakat.

Ale proč vlastně ne? Přece je to pro někoho senzační, když přiblblý otrávený řezník nebo zelinář z donucení dokáže roky držet pod krkem doktory, soudce nebo advokáty jenom tím, že jim nechá (nebo nenechá) hezkou vepřovou panenku či trs banánů, které si neprominent bez možnosti handlování (nebo pod protekcí soudruha tajemníka místního OV KSČ) může tak maximálně představovat. I v černobílé nebo podivně barevné televizi (opět získané handlem nebo úplatkem vedoucímu v elektru) se něco takového dalo vidět na jednom ze dvou programů jen občas: to první v pečlivě vybrané americké detektivce ukazující dekadenci imperialismu a kapitalistického systému, kde se steaky cpali jen gangsteři nebo krutí vykořisťovatelé (také se tam nastavovalo legendární zrcadlo, že?). A to druhé v dokumentárním filmu o opicích nebo v monotónních zprávách, kde se Somozovci (s podporou prohnilé CIA) stříleli v pralese se Sandinisty (s podporou socialistických zemí). Proč ne, vždyť i já jsem každé září přispěl jednou Kčs na fond solidarity, aby se pod záminkou nákupu školních potřeb mohlo do střední Ameriky poslat pár stovek čs. samopalů vzor 58 na obranu revoluce. Ať žije Daniel Ortega, dej mu pán bůh věčnou slávu!

Přestože jsme mohli volně chodit na nákup do areálu kasáren místní sovětské posádky (lhostejno zda v Děčíně, Bruntále, Šumperku či Vysokém Mýtě – oficálně to bylo samozřejmě zakázáno), kde se dal koupit i lahvový Plzeňský prazdroj, ruská čokoláda, moróženoje nebo teleskopické rybářské pruty (v běžných obchodech toto zboží neexistovalo), pořád jsem měl pocit, že jsem v tomto směru o něco ochuzen. Každý měsíc jsme sice mohli směňovat zbraně nebo střelivo od sovětských hlídek, které se nečekaně objevily vždy na pár dní a nocí v obci pokaždé, když dezertovali vojáci odmítající návrat domů do sovětského ráje. Sem tam ti dezertéři picli nějakého náhodného českého nebo slovenského civila, ale to je vlastně jedno, Strana to vždycky ututlala. Proti tomu jsme mohli vyšmelit od SA hektolitry benzínu za pár litrů alkoholu. (Co by za to dnes lidi dali, Vladimire Vladimiroviči! Pošli nám sem zase aspoň sto tisíc vojáků na dovolenou, dobrý gosudare!)

Ale co mi to chybělo, co nemohla zařídit ani nahodilá známost se sovětským vojínem na hlídce? Přece výlet do legendárních Milovic. Nežil jsem v Praze ani blízkosti centrály Střední skupiny sovětských vojsk, ředitelka naší školy byla ideologicky nespolehlivá, náš pionýrský vedoucí se s námi víc než politické přípravě mládeže věnoval entomologii a sběru léčivých rostlin. Žádné bolševické sračky. „Podívejte se, váš soudruh vedoucí nemá ty politické výsledky. Vy nejenom že nemáte na recitačních soutěžích žádná hezká umístění, vy se jich ani neúčastníte! A soudružka ředitelka? Je to sice členka strany, ale nechová se tak. My ji sledujeme. Její otec měl čalounictví, to není dobré. Pokud chcete na výlet do Milovic, srdce pobytu naší spřátelené armády, musíte změnit přístup. To není por každého, kdo si řekne! Angažujte se, recitujte, vyhrejte školní soutěž ve sběru papíru.“ Prostě jsme nebyli bolševičtí prominenti s minimálním počtem bodů, který by nás aspoň jednou za rok ulil na den ze školy.

Ale pak se to celé samo pod sebou zhroutilo, neboť kde už je všechno stokrát sežráno, ani socialistický člověk uschlé drobky neposbírá. Přišly skvělé devadesátky, kdy jsme nevěděli, co dělat sami se sebou. Ale bylo to jedno, protože všude zpíval Cobain v pruhovaném svetru Smells like Teen Spirit, Michael Stipe na koncertu REM v Praze uvedl píseň Tongue obvyklým „vůbec to není o lízání kundy“ a Bowie byl s deskou Outside tak strašně daleko, že i dneska zní, jako by ji vydal včera. Najednou byl doktor zase člověk, který si může koupit tolik vepřové panenky, kolik unese. Právnící se můžou oddávat hédonismu ve svých prémiových vozech i se svými milenkami a plným kufrem banánů, a řezníky či zelináři jsou zase lidé, které to baví. Jen ty dnešní REM stojí zaprd…

A my, co jsme se kvůli zápornému pasivnímu vztahu k socialismu nedostali na ulejvací školní výlet do Milovic, si to už několik let vynahrazujeme se vším všudy dlouhodobým pobytem tamtéž. Lituju jen toho, že nám na Božím Daru zbořili to parádní město duchů, byla to skvělá kulisa mých dnešních vzpomínek…

 

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Cimrman

Kam jinam?

Mladí ochránci přírody