O zeleném prasátku

Volně převyprávěno dle Silvestra 2002. Vliv alkoholu je obsažen v ději povídky.

Zelené prasátko

Žilo jednou poblíž Maršova zelené prasátko. Docela v ničem se nelišilo od ostatních prasátek ovšem až na to, že bylo zelené, ne mechově šedozelené jak občas staří kanci bývají, ale zářivě smaragdové jako jarní tráva omytá deštíkem. Když byl prasátku rok vyhnal ho Starší prasák z chlívku, protože: „Žádný vobarvený áčkařský kanečky tady nestrpíme, no nemám pravdu? (Prasátko neodporovalo, protože už se naučilo, že když se hlavní prasák takto ptá ve skutečnosti nečeká odpověď). O dva dny později byl celý chlívek, se Starším prasákem na čestném místě, odveden na jatka, což dokazuje, že i negativní diskriminace může mít pozitivní důsledky.

Prasátko teď žilo v chlívečku u lesíka, kam se občas vypravilo pro houbičky jež mu pomáhaly na pleť ( ve skutečnosti zůstávala barva prasátkovi kůže stejná, ale po dostatečném množství houbiček se často vidělo v zcela nové podobě ). A na jedné takové výpravě, zdánlivě nevinným setkáním se žížalou, začíná i naše vyprávění.

„Copa ti je žížalko?“zeptalo se prasátko,které si vinou osamělého dětství vypěstovalo samomluvu hraničící s těžkou schizofrenii. Žížalka neodpověděla,možná ,jak si myslelo prasáto, právě protože byla žížalou, vám Tulákům, kteří vědí, že mluvit dokáže úplně všechno, stačí jen schopný vyslýchající, pak prozradím,že byla zmrzlá jako Tulák na puťáku a stejně nikdy moc nedala na dlouhýmu vybavování. „Kdybys byla aspoň stočená do trojúhelníku, mohlo bych si z tebe udělat triangl“, zamyslelo se prasátko. „Takhle se na tebe vykašlu.“ Prasátko ovšem vinou své chlévské výchovy použilo jiné, mnohem ošklivější slovo. A jak řeklo, tak udělalo. To proto, že prasátka, třebaže metafory často užívají, nikdy nepochopila jejich podstatu. „Jestli se z toho ta chudinka dostane“, dodalo když odcházelo, „ať se pode mnou země propadne.“ A země se pod nim propadla. Přímo do skřítčí díry.

Opatrně se rozhlédlo. Zdá se, že žádný skřet není v dohledu takže… „Áahoj prasátko“, ozvalo se náhle za prasátkovími zády, s chodby, jíž předtím ve tmě přehlédlo.“Copak tady hledáš?“ Jak se skřet blížil, odhaloval zuby v grimase, kterou by velký optimista mohl považovat za úsměv. Prasátko nevzhlížel do světa příliš nadějeplně, zato všímavě a tak zaregistrovalo, že skřet, i když ne o moc vyšší než ono na všech čtyřech má ramena široká jako málokterý lidský kovář ( nebo řezník ) , že třemi prsty podvědomě hladí hlavici ošklivého nože za pasem, že jeho oči se zimničně lesknou. A že zbytky jídla mezi zažloutlými zuby asi nepocházejí z makrobiotické stravy. „Ále“, odpovědělo „hledám doktora. Trpím prasečoskřetím morem. Děsně bolestivá věc, a jak je to nakažlivý…“Poslední slova,ale už zazněla jen do skřetových rychle se vzdalujících zad.Prasátko se zamyslelo. Nahoru se jen tak vyšplhat nedokázalo a jistě se nechtělo vydat nějakou skřetí chodbou. V levém rohu místnosti ústila chodba klesající prudce dolu. Byla mnohem větší než ostatní chodby a linulo se z ni zvláštní světlo, jasné že ozařovalo každou podrobnost a přitom zjemňovalo nedostatky laskavým způsobem šera. Ani barva vlastní kůže se prasátku v tom světle nezdála tak špatná jako jindy,vlastně se mu zdála skvělá jako po těch nejlepších houbičkách. Přesto nebyly jeho myšlenky zmatené, naopak teď měli lesklou dokonalost hlazeného chrómu. Prasátko nějak cítilo, že skřeti by se do toho světla jen tak nevydali. Kromě toho mu kamarádi pořád říkali, že by mělo nechat toho svinstva co si sbírá a přejít na kokain. A jestli se tohle neblížilo pořádnému šlehu, pak už nic. Prasátko vykročilo.

… další děj nezaznamenán neb jsem usnul :-)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Cimrman

Kam jinam?

Mladí ochránci přírody