O svinčíku: pozitivně a optimisticky

Kam s ním?

Všichni náctiletí si teď asi myslí svoje. Ale ne, není to nevyslovená otázka z nenáročného filmu „jiného žánru“, kdy v úvodní scéně drží Robert Rosenberg za hýždě Sylvii Saint a jejich lascivně profesionální pohledy se setkávají. Je to otázka, kterou si před spoustou let položil jeden proslulý fejetonista v Praze. (Dnešním náciletým by jeho jméno nic neřeklo, ale tehdy byl slavnější než dnes náš nedoceněný intelektuální gigant Leoš Mareš.) No a po těch desítkách let je tato banální otázka aktuální i v Milovicích, pupku světa zahypotékovaných středních příjmových skupin na východ od ráje (Prahy).

Vlastně nejde ani o to, kam s ním, ale proč není tam, kam patří. Co je to za početnou skupinu obyvatelstva, která odpadem bez většího výtvarného nadání dekoruje městský milovický prostor? Vždyť to nemá hlavu ani patu. Tady kus ledničky, tamhle pet lahve, jinde zbytky počítačového monitoru, sedačka z auta. Hezké solitérní kusy, které by možná obstály v citlivé instalaci v milánské galerii moderního umění. Ale takhle poházené venku a všude kolem ozdobené igelitovými pytlíky, obaly od baget, sušenek, bonbónů, jogurtovými kelímky, mističkami od rybích přesnídávek v nevyváženém mixu se zbytky zateplovacího polystyrénu či jiných větrem snadno přenosných stavebních materiálů. A to sklo! Všude střepy. Člověk jde lesem, kochá se tou odpadkovou instalací a najednou střepy! Na místě, kde by je nikdo nečekal. A ve velkém množství. Odkud se tam vzaly? Přiletěly snad z vesmíru, když nikde kolem nejsou vysklená okna romanticky se rozpadajících budov? Co ještě může z vesmíru přiletět a spadnout na člověka při procházce odpadkovým (dříve pohádkovým) lesem? Kosmické záchodové prkýnko jako v tom americkém seriálu, kde hraje ten herec, který ještě včera hrál v tom prima seriálu o báječných sériových vrazích na Primě a já jsem z toho zmatený, protože nevím, na co se to vlastně dívám, a jestli už je zítra nebo ještě včera a svou celkovou pomateností si můžu vysvětlit i ten blbý nápad procházet se přírodou v milovickém katastru. Katastrofa. Ještě že veškerý kovový odpad je pravidelně odstraňován sběrači. Avšak – v souvislosti s železným šrotem může mít nahodilé rozmisťování nepořádku fatální následky – jednoho dne zmizí vaše škoda 120 či favorit z parkoviště, protože ji sběrači kovů považovali za zapomenutý dobře zpeněžitelný poklad.

Ale kvůli obdivování ledabyle poházeného smetí nemusím ani do přírody VVP. I rutinní cestu třeba od hospody Mladá k nádraží denně lemují nahodile rozprostřené odpadky. Po těch letech jsem nabyl pocitu, že správný milovický odpadkový koš má stát vzhůru nohama. Čistá příroda je nudná. Prostě to tak je a jistá lobbistická a pilná skupina nedopustí, aby si kolemjdoucí mysleli něco jiného. Klasická ukázka důsledné výchovy příkladem. Exampli trahunt. Možná to je i forma třídního boje; svinčíkem přinutit těch 7 % milovických obyvatel, kteří působí na low-endovou sociální skupinu jako nechtěná zlovolná pořádkumilovná elita, k odstěhování. Co by tomu řekl Karel Marx? A co Ferda Mravenec? Lev Davidovič by takovou permanentní odpadkovou revoluci určitě pochválil. (A na stromy navěsil pár boháčů náhodně vytažených z kolemjedoucích, dráždivě nových a drahých aut.) Poslední měsíce tu pestrou svinčíkovou výzdobu už ani nevnímám a žiju s pocitem, že tak je to normální.

Ale jednoho dne mi mělo být vše důstojně připomenuto. Přesycen smyslnými představami o novém i-phone, který zlehka dráždím na dotykovém displeji jako šíji Rebeccy Romijn, vlekl jsem se od nádraží a na nepochopitelně vyčistěném „Leninově plácku“ vedle rozpadajícího se kulturáku stál sokl a na něm USO (unidentified standing object). Po bližším ohledání jsem se dopátral, že ono USO je SS-1C SCUD B. Tedy vlastně ne celé ale jenom nějaká ohlodaná část. Z mého pohledu odpadek, kus šrotu. A pak jsem prozřel a pochopil tu skvělou metaforu – statně vyhlížející odpadek byl vražen na piedestal a povýšen na památník. Milovice tedy musí být záměrně budovaným skanzenem svinčíku a nepořádku. S vlastním monumentem. No skvělé! Atraktivita smetiště jako místa trvalého bydliště je však z mého pohledu sporná.

Robert Gorc z Gorců,
dobrovolný sociálně-smetišťový experimentátor

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Cimrman

Kam jinam?

Mladí ochránci přírody