Milovice: pokus o sociologický portrét

(aka Far from the madding crowd)

Běžný člověk nechává svůj život plynout v kleštích toho, co by chtěl ([sladká] iluze) a toho, co má ([nepříjmená] skutečnost). Přirozeným výsledkem tlaku takovýchto kleští je frustrace, když iluze nenajde naplnění ve skutečnosti – pokud možno hned nebo v horším případě o deset až patnáct minut později. Reálně není možné dosáhnout takového naplnění, ať už chci po nepřítomných sousedech, aby podle síťového grafu na domovní nástěnce stírali chodbu nebo dostat k osobnímu užívání stříbrný služební passat tdi, který nezaslouženě získala moje méně schopná (ale laškovná) podřízená po firemním večírku a následných pěti panácích vodky v ředitelově bytě. A souvisí to s Milovicemi? Jistě!

Život v Milovicích se dá pro mnohé jejich obyvatele zjednodušeně popsat jako frustrace z nenaplněných očekávání. Ta stojí jednak na přemrštěných nárocích a druhak na přirozené vlastnosti člověka považovat se za mnohem lepšího a úžasnějšího, než ve skutečnosti je. Ano, to prorezlé mondeo a 3+kk na Topolové s nábytkem ze Sconta jsou moje, na víc nemám, ale socka rozhodně nejsem.

Definujme si nyní profil běžného obyvatele Milovic z pohledu roku 2008. Člověk mezi 25–35 lety, říkejme mu třeba Karel Novák, s průměrným či lehce nadprůměrným příjmem. Karel má průměrné ojeté auto v ceně 70–170 tisíc korun (jen se rozhlédněte po parkovištích) a bydlí v rozměrově průměrném panelákovém bytě (byť po rekonstrukci a zateplení hřejivým běloskvoucím polystyrénem). Jeho příjem mu dovolil pořídit si bydlení za průměrně vysokou (resp. spíš nízkou) hypotéku (a skličující dlouhodobé zadlužení). V Milovicích samozřejmě. V Praze by si to nikdy nemohl dovolit a sám sebe oklámává tím, že už tam dál vlastně bydlet nechtěl. Takže hned po radostném zjištění a zvolání „ty vole, v Milovicích jsou ty byty za půlku než v Praze“ jde na věc. Po nadprůměrných problémech spojených s koupí a převzetím bytu od často nadprůměrně nesolidních investorů si Karel zajede za poslední peníze koupit do Ikey nejnutnější a nejlevnější nábytek, který začlení do stávající nábytkové pozůstalosti z předešlého podnájmu nebo umrlé babičce. (švédský design, bruselský styl Expa 58 a kus husákovské stěny jdou v době eklektismu skvěle k sobě). A sní o tom, že za pár let si nechá udělat krásné vestavné skříně (tu kuchyň teda už snad příští rok, „vo tom žádná“). A vše je ještě nové, nepoznané, krásné a skvělé!

Postupně však Karla začíná opouštět „budovatelské“ nadšení. Nový prostor se okouká. A to dojíždění je prostě hrozný. Nejasné představy (vlastní především ženám) typu „nevím vůbec, co chci, ale nedám pokoj, dokud to nedostanu“ dosáhly méně mlhavých obrysů a přiblížily jejich strůjci stejně nejasnou a neuchopitelnou sklíčenost a nespokojenost. Postupně Karel začně bědovat. Odešel (většinou z Prahy, špinavé, v létě rozpálené, zaprášené, hlučné, páchnoucí, kam i nadále dojíždí za prací) za levným (eufemicky řečeno „cenově dostupným“) bydlením pár kilometrů za velkoměsto do zeleně, prostě bukolický sen anglického empírového krajináře.

Ale po roce se Milovice přejedí. Problém číslo jedna (ten zásadní): není to tam jako v Praze. Všude to (zasraný) listí, (zasraný) větve mu lezou do oken, (zasraný) stromy mu stíní a brání ve výhledu, když s cigárkem a kávičkou pozoruje pár idealistů při jarním úklidu odpadků na veřejných prostranstvích. Ano, jedině množství odpadků povalujících se po městě přesahuje Karlovu pražskou zkušenost a přesahuje jeho očekávání.

Ehm, tedy ve městě?! Problém číslo dva: Milovice přece nejsou město. je to pokus o město. Nejsou ani jako ty (blbé) Čelákovice. Místo náměstí s obchody a restauracemi hangár stavebnin a vietnamský prodejce v rakouskouherském baráku. Nákup potravin byl donedávna téměř nemožný, teď Karel sice může do Plusu a malého Tesca, ale je mu to málo. Chtěl by Globus, Kaufland a velké Tesco jako na Národní. A ty ceny, no takhle se přece nedá žít!!! Máslo o korunu dražší než v Globusu na Čerňáku. Úplná loupež za bíleho dne! Navíc Karlovi vnucují výrobky Teco-Value, to už je vrchol! Karel přece není žádná socka, navíc sám sebe postupně přesvědčil, že si to Tesco vlastně objednal a zaplatil ze svého. A upřenými hypnotickými pohledy z motoráku jej tak trochu i pomáhal stavět.

K tomu všemu začíná mít Karel problémy s hlukem. Ptáci řvou v létě od rozednění. Když neřvou ptáci, štěkají ti (debilní) psi, které si tam nevímproč ti (debilní) pejskaři pořídili. Pak řvou děti s matkama na pískovištích. Když neřvou ptáci ani děti a neštěkají psi, běhá tam konečně někdo s křoviňákem a seká (tu zajebanou) trávu. A teď ta ztráta anonymity. Karel už radši střídá vlaky a ve vlacích vagóny, aby furt nemusel koukat na ty samé ksichty. Ze začátku to bylo fajn, takové rodinné, ale teď už je to moc. Lidi, které denně potkávám dva roky, ale nezdravíme se, sami sobě cizinci. Kdepak, vraťte mi Prahu i s jejím abstraktním hlučícím davem miliónu měnících se obličejů!

A příroda? Problém číslo tři: příroda. (Částečně už viz výše.) Když neobtěžuje v bytě, zkusí jí Karel dát ještě šanci v Milovickém okolí. Po zničených cestách se dokodrcá na kole do bývalého VVP. Všude další odpadky, trosky neidentifikovatelných staveb, ekologické znečištění, které naštěstí není hned vidět, a mezi tím pobíhají bandy nehlídaných omaskáčovaných postav a hrají si na paintballovou válku. (Někdy dokonce v doubku po Karlově pravici končí projektily vypálené z beretty nudícího se výrostka.) Ty rozpadající se stavby rozptýlené v „přírodě“ už na Karla taky nepůsobí moc romanticky a objevitelsky vyzývavě – přeci jen je rozdíl mezi zříceninou hradu z 15. století a rozpadlinou muničního skladu či paneláku kyjevského typu z „pohodových“ normalizačních let. Ještě že to v létě zakryjí ty stromy.

Problém číslo čtyři (Karla zatím víceméně nezajímá) už jen tak nějak přirozeně vyplývá z výše uvedeného: Jednotná společenská i věková skladba obyvatelstva. Což je samozřejmě nepřirozené. Obec složená z 90 % z lidí nižší střední a střední třídy velikosti Milovic je samozřejmě menší zlo než satelitní městečko „bohatých“ (tam už nefunguje přirozeně vůbec nic), ale při obdobné věkové skladbě musí čelit specifickým problémům. Současný růst ve všech směrech se spolu se stárnutím a obměnou dnešních třicetiletých zastaví. Dnes živé všudypřítomné prolézačky a dětská hřiště budou zet prázdnotou, v horším případě sloužit za shromaždiště nudících se náctiletých, pokud pro ně „někdo“ nezajistí odpovídající volnočasové aktivity. Po nástupu početně slabších ročníků 80. a 90. let (často od rodičů již ekonomicky zajištěných) výrazně ubude narozených dětí i zájemců o koupi nových či starých bytů (to se již projevuje). Současní 30letí majitelé typického 3+kk ve svých 45 zatouží naplnit sen o vlastním domku a oploceném pozemku a ti úspěšnější z nich na něj i na novou hypotéku nakonec dosáhnou. A tak dále…

I bez posledního odstavce toho Karel má akorát tak dost. Jenže co dělat? Prachy nemá, naopak je na dvacet nebo třicet let zadlužený. Všude jinde kolem Prahy jsou ty nemovitosti už jen dražší. Je to bezvýchodné. Karel tedy dál žije v tiché frustraci a nespokojenosti s nenaplněnými očekáváními a jen zvolna se zlepšující Milovickou realitou i svou vlastní finanční situací. A obojí si pak vybíjí na milovickém diskusním fóru nebo při nekonečných hovorech se sousedy ve vlaku.

Pokud jste dočetli až sem, věřte, že autorovi tohoto textu je výše zmíněné celkem ukradené. Žije si svůj spokojený středostavovský život a řeší si svoje problémy. K archetypu Karla Nováka má víceméně daleko. Už jen proto, že je dostatečně erudovaný. Ale i tak si oněm můžete myslet, že je to cynický, posměvačný, frustrovaný, zahořklý, průměrný panelákový pitomec (asi to bude nějakej novinář). A že je stejně neseriózní, jako všechno, co tu napsal.

Všechny sebekritické,
do sebe nezahleděné
a nepokrytecké čtenáře milovického fóra
zdraví Robert Gorc z Gorců (ano, ten z toho Tajemného hradu)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Cimrman

Kam jinam?

Mladí ochránci přírody